Ihned na úvod bude potřeba vymezit si, co se pod výrazem „noha“ skrývá. Pod výrazem noha bývá mezi širokou veřejností často myšlena celá dolní končetina, ale z hlediska anatomie označujeme jako nohu pouze část dolní končetiny uloženou pod hlezenním kloubem (kotníkem). Mimo jiné je noha složena z 19 svalů, 107 vazů a 26 kostí (McNutt et al., 2018). Dále v textu bude pro přesnost a dodržení názvosloví používán výraz noha nicméně kupříkladu výraz chodidlo lze využít v souvislosti s ploskou nohy.

Primární funkcí nohy je vytvářet pevnou základnu a rovnoměrně rozkládat zatížení působící při stoji a pohybu. Noha během stoje a následně i chůze zprostředkovává kontakt těla s okolním prostředím. Právě díky obecně zmiňovaným proprioceptorům (smyslové receptory vnímající polohu a pohyby jednotlivých částí těla) a také exteroceptorům (receptor, který je schopen registrovat změny, podněty působící na organismus ze zevního prostředí a zprostředkovat jejich přenos do nervových center) získává aferentní informace (takové informace, které následně vedou skrz CNS do mozku). Tyto informace jsou společně s dalšími podněty (jako zrakové a dotykové) a s informacemi z rovnovážného ústrojí potřeba k řízení pohybu a držení těla.

Noha je tvořena řadou malých kůstek viz dále, které tvoří segmentovanou strukturu s mnoha klouby, přirovnávanou ke kupoli. V kontaktu se zemí je ve třech bodech (velmi používaný pojem 3bodová opora): v zadní části kalkaneární tuberosita; vpředu a mediálně (ke středu) hlava 1. metatarzu, vpředu a laterálně (bočně) hlava 5. metatarzu. Ve skutečnosti každá noha představuje půl klenbu, jejíž základna je reprezentována bočním okrajem a vrchol mediálním (středovým) okrajem nohy. Noha byla přirovnána k poloviční kupoli, takže když se mediální okraje obou nohou přiloží k sobě, vytvoří se úplná kupole (Ridola a Palma, 2001).

Noha je součástí také myofasciálních svalových řetězců, jak uvádí například (Kolář, 2009). Z toho vyplývá vztah nohy k celku. Lewit a Lepšíková (2008), konstatují pravděpodobnost řetězení problémů do všech etáží řízení pohybu a společně poukazují na podobnost dysfunkce chodidla s dysfunkcí hlubokého stabilizačního systému v souvislosti s výskytem tzv. spoušťových bodů (zatuhlé body ve svalech způsobují bolest). Z výše uvedeného je potřeba nohu chápat jako část propojeného systému. Naštěstí v posledních letech začíná převládat nový pohled na anatomický model člověka. V mnohé literatuře nalezneme popis jednotlivých svalů vedoucích z bodu A do bodu B. Tento klasický přístup výborně popíše jednotlivé svaly, ale na stranu druhou nebere v potaz myofasciální svalové řetězce, do kterých jsou svaly právě skrz fascie uloženy. Pohled na anatomii člověka přes svalově-fasciální řetězce Vám změní pohled na to, jak může například zatuhlé místo na plosce nohy ovlivnit aktivaci vzpřimovačů páteře.

Pro pochopení všech kontextových souvislostí bude zapotřebí orientovat se alespoň v základních kostech, které nohu tvoří, protože jsou to právě kosti, jež mohou svou polohou ovlivňovat jak klenbu, tak také funkční spojení s kotníkem a dolní končetinou.

Kosti nohy se dají rozdělit na sedm zánártních (ossa tarsi), pět nártních (ossa metatarsi) a čtrnáct článků prstů (phalanges). Dohromady vytvářejí poměrně složitou strukturu a svým postavením formují podélnou a příčnou klenbu (Hudák a Kachlík, 2021). Bércové kosti ve své distální části (blíže noze) vytvářejí kloubní jamku ve tvaru vidlice, do niž zapadá hlavice kosti hlezenní (trochlea tali) a společně tak vytvářejí kloub hlezenní (kotník). Na talus navazuje kost patní (calcaneus). Zánártní kosti pak dále zahrnují kost loďkovou (os naviculare), tři kůstky klínovité (ossa cuneoformia – mediale, intermedium, laterale) a kost krychlovou (os cuboideum), které jsou nepravidelného tvaru (Čihák, 2011).

Během růstu a vývoje se u jedince reflexními pohyby vyvíjejí proprioceptory za účelem provádění základních pohybových úkolů. Tento vývoj probíhá od proximálního k distálnímu, dítě se učí nejprve stabilizovat proximální (facetové) klouby v páteři a trupu, a nakonec i distální klouby končetin. K této progresi dochází v důsledku zrání a učení. Dítě se učí základní pohyby reakcí na různé podněty prostřednictvím procesu vývojového motorického učení. Jak růst a vývoj postupuje, proximální až distální proces se stává funkčním a má tendenci se sám zvrátit. Proces pohybové regrese se pomalu vyvíjí směrem od distálního k proximálnímu. K této regresi dochází, když jednotlivci tíhnou ke konkrétním dovednostem a pohybům prostřednictvím zvyku, životního stylu a tréninku (Goodway et al., 2019).

Alternativním vysvětlením vývoje špatných pohybových vzorců je přítomnost předchozích zranění. Jedinci, kteří utrpěli zranění, mohou mít snížený proprioceptivní vstup, pokud nejsou léčeni vůbec nebo léčeni nevhodně. Narušení proprioceptivní výkonnosti bude mít negativní vliv na kinetický spojovací systém. Výsledkem bude změněná pohyblivost, stabilita a asymetrické vlivy, které nakonec vedou ke kompenzačním pohybovým vzorcům. To může být důvodem, proč byla předchozí zranění určena jako jeden z významnějších rizikových faktorů predisponujících jedinců k opakování zranění (Nadler et al., 2002).

Kosti chápeme jako pevné struktury a ty pro pohyb potřebují hybatele, kterými budou klouby zahrnující další komponenty jako jsou vazy, svaly a všudypřítomné měkké tkáně včetně fascií. Tato spojení musí mít různé stupně pohybové volnosti. Spoje kostí rozdělujeme tedy na pevné a pružné (vazy, chrupavky), nebo pohyblivé (klouby). Samotný kloub pohyb negeneruje (pomineme-li pohyb, který je vyvolaný gravitační silou), ale podílí se vždy na jeho účasti (Dylevský, 2007). Nejvíce pozornosti bude zaměřeno na kotník, protože je to právě „on“ kdo nám umožňuje propojit pohyb mezi dolní končetinou a nohou.

Hlezenní kloub (kotník) a jeho pohyby

Komplex hlezenního kloubu je synoviální kloub, který umožňuje interakci dolní končetiny se zemí. Talus nohy s holenní (tibie) a lýtkovou kostí (fibula) jsou zapojeny do hlezenního kloubu, který spolu s řadou kloubů umožňuje pohyb nohy (Deland et al., 2000).

Klíčovými pohyby komplexu hlezenního kloubu společně s nohou jsou plantární flexe a dorzální flexe, které se vyskytují v sagitální rovině, abdukce a addukce, ke kterým dochází ve frontální rovině (Brockett et al., 2016). Everze (pronace) a inverze (supinace) jsou další dva důležité pohyby. Plantární flexe, inverze a addukce jsou kombinovány tak, aby vytvořily to, co je známé jako supinace, díky čemuž je ploska nohy nastavena mediálně. Dorzální flexe, everze a abdukce jsou kombinovány za účelem vytvoření pronace, která způsobí, že ploska nohy směřuje laterálně. Podle Brockett et al. (2016), je při dorzální flexi zvednuté přednoží a při plantární flexi je přednoží stlačené. Cyklus chůze je velmi důležitý při studiu pohybů, které se dělí na dvě fáze – fázi postoje a fázi švihu. 60-62 % cyklu chůze tvoří fáze postoje, zatímco 40 % cyklu chůze tvoří fáze švihu. Z výzkumu bylo zjištěno, že hlezenní kloub je vystaven 5násobku a 13násobku tělesné hmotnosti při chůzi a běhu (Leardini et al., 2014). Mimo jiné se jedná o stěžejní informace, protože právě popsané pohyby nevědomky vykonáváme každý den. A jsou to právě ony, jejichž omezení nás bude stát radost z pohybu a působit bolesti.

Svaly nohy budeme popisovat v kontextu dolní končetiny, protože mnohé svaly právě tam začínají a v oblasti nohy se upínají. Noha se skládá z mnoha svalů, vazů, šlach a kostí viz výše. Umožňují pohyb, flexibilitu a stabilitu. Svaly nohy mají dvě hlavní kategorie, nazývané vnější svaly a vnitřní svaly. Vnější svaly chodidla pocházejí z bérce. Vkládají se do různých částí chodidla, aby umožnily hrubé motorické pohyby. Pohyby jako plantární flexe, dorzální flexe, inverze a everze. Vnitřní svaly jsou umístěny v chodidle a jsou zodpovědné za jemnější motorické pohyby. Jako je flexe, extenze a abdukce prstů. Vnitřní svaly mohou být dále rozloženy na dorzální stranu a plantární stranu.

Vnější svaly

Lýtkové svaly se dělí na ventrální (m. tibialis anterior, m. extensor hallucis longus, m. extensor digitorum longus), laterální (m. fibularis longus, m. fibularis brevis) a dorzální (povrchové – m. triceps surae, m. plantaris, hluboké – m. popliteus, m. tibialis posterior, m. flexor digitorum longus, m. fexor hallucis longus). Tyto svaly mají jak funkci statickou, tak dynamickou. Umožňují pohyby chodidla jako je dorzální a plantární flexe, flexe prstců, inverze a everze a v neposlední řadě se podílí na tvorbě příčné i podélné klenby a také slouží k odvíjení chodidla při chůzi (Kusagawa et al., 2022; Véle, 1997).

Vnitřní svaly

Krátké svaly nohy se rozdělují do šesti skupin – zadní, palcová, malíková, střední, musculi interossei a musculi lumbricales. Zadní skupina (m. extensor digitorum brevis, m. extensor hallucis brevis) realizuje extenzi prstů. Významnou stabilizační, ale i pohybovou úlohu tvoří palec, který je ovládaný hned třemi svaly (m. abduktor hallucis, m. flexor hallucis brevis, m. adductor hallucis). Rovněž tři svaly jsou zodpovědné za pohyby malíčku, především se jedná o flexi (m. abduktor digiti minimi, m. flexor digiti minimi brevis, m. opponens digiti minimi). Střední skupina svalů (m. flexor digitorum brevis, m. quadratus plantae) zajišťuje zejména podporu podélné klenby. Za flexi metatarzofalangových kloubů zodpovídají mm. lumbricales (Wei et al., 2022). K aktivaci vnitřních svalů nohy dochází při adaptaci na terén, který by měly proprioceptivně vnímat. Tyto drobné svaly plní svoji úlohu v nastavení profilu nohy při iniciaci vzpřímeného držení. Této adaptační funkci nohy brání nošení obuvi, které má svůj význam v zamezení poranění planty včetně plantární fascie (Franklin et al., 2015).

Standardně rozlišujeme 2 typy klenby nožní (příčnou a podélnou). Podélná klenba se dále dělí a probíhá po mediální (vnitřní) a laterální (vnější) straně nohy. Tvar klenby je navržen podobným způsobem jako pružina; nese váhu těla a tlumí nárazy, které vznikají při pohybu. Flexibilita nohy poskytovaná klenbami je to, co usnadňuje každodenní lokomotorické funkce, jako je chůze a sprint. Energii šetřící pružinová teorie nožní klenby se stala ústředním bodem interpretací mechanické funkce a evoluce nohy. Metabolická energie ušetřená obloukem je z velké části vysvětlena pasivně-elastickou (generovanou) prací, kterou by jinak vykonával aktivní sval (Alexander, 1991).

Podélná klenba

Mediální oblouk je vyšší ze dvou podélných oblouků klenby nožní. Skládá se z calcaneu, talu, naviculare, tří klínových kostí a prvního, druhého a třetího metatarzu. Jeho vrchol je na horním kloubním povrchu talu.

Hlavní charakteristikou tohoto oblouku je jeho elasticita, způsobená jeho výškou a množstvím malých spojů mezi jeho součástmi. Jeho nejslabší část, tj. část, která se nejvíce poddá přetlaku, je kloub mezi talusem a navikulárním kloubem, ale tato část je vyztužena plantárním kalkaneonavikulárním vazem, který je elastický a je tak schopen rychle obnovit klenbu do původního stavu (Anzai et al., 2014).

Laterální oblouk je plošší ze dvou podélných oblouků a ve stoje leží na zemi. Skládá se z patní kosti, kosti krychlové a čtvrtého a pátého metatarzu. Jeho vrchol je v talokalkaneálním kloubu a jeho hlavním kloubem je kalkaneokuboidní kloub, který má speciální mechanismus pro zamykání a umožňuje pouze omezený pohyb (Caravaggi et al., 2010).

Nejvýraznějšími rysy tohoto oblouku jsou jeho pevnost a mírné převýšení; dva silné vazy, dlouhý plantární a plantární kalkaneokuboidní, spolu se šlachami extensorů a krátkými svaly malíku, zachovávají jeho celistvost.

Příčná klenba

Se nachází mezi hlavičkami prvního až pátého metatarzu a nejvýraznější je v oblasti klínových kostí a kosti krychlové. Příčná klenba je zpevněny mezikostními, plantárními a dorzálními vazy, krátkými svaly prvního a pátého prstce nohy (zejména transverzální hlavou adductor hallucis) a dlouhým peroneálním svalem, jehož šlacha se táhne napříč mezi pilíři oblouku.

Problematika klenby nožní by nebyla kompletní, kdybychom nezmínili deformity, které může špatně architektonicky stavěná klenba způsobit, a to již od útlého věku.

Plochá noha (pes planus)

vzniká oslabením svalů a uvolněním vazů zodpovědných za tvorbu klenby, přičemž dochází k poklesu mediální hrany chodidla (Kolář, 2009). Pes planus je běžný stav, kdy došlo ke ztrátě podélných oblouků. Oblouky se nevyvíjejí až do 2-3 let věku, což znamená, že ploché nohy v dětství jsou normální. Důležité je rozeznávat mezi příčnou plochou klenbou a podélnou, neboť příčná plochá klenba se může vyskytnout i u vysoké nohy. Častým nálezem u podélně ploché nohy je valgozita paty (Kolář, 2009).

Vysoká noha (pes cavus)

hovoříme v případě prohloubené klenby a zvýšeném úhlu mezi metatarzy a podložkou. Pes cavus je stav nohy charakterizovaný neobvykle vysokou střední podélnou klenbou. Díky vyšší klenbě je normální schopnost těla absorbovat nárazy při chůzi snížena a dochází k většímu namáhání paty a nohy obecně. Léčba se obvykle provádí podporou chodidla pomocí speciálních bot nebo tlumících vložek podrážky. Výhodné je také snížení zátěže, kterou noha snese.

Tímto máte vy čtenáři k dispozici přehledně a uceleně vypracovanou problematiku nohy. Je jasné, že teorie nikoho moc nezajímá, nicméně k pochopení principů funkce nohy je zcela zásadní. Druhá část článku bude věnována praxi aneb tomu, co může „nedokonalost“ v rámci nohy napáchat za škody a jak nás může ovlivnit během sportu, výkonu nebo jen tak v každodenním životě.