Ramenní a kyčelní kloub

Kostra lidského těla je tvořena 206 různě tvarovanými kostmi, které slouží jako rám těla a klouby jsou místa, kde se kosti setkávají. Klouby drží kosti pohromadě a dodávají kostře stabilitu a pohyblivost. Jak stárneme, klouby se začínají zhoršovat v důsledku opotřebení a chorobných stavů. V lidském těle jsou přítomny tři typy kloubů: vazivové (nepohyblivé), chrupavčité (polo hybné) a synoviální (volně pohyblivé) klouby. Synoviální klouby jsou kritickými klouby našeho těla, protože poskytují pohyblivost tím, že umožňují plynulý pohyb mezi kloubovými povrchy kostí s nízkým třením a opotřebením. Právě mezi synoviální klouby řadíme ramenní i kyčelní kloub. Tyto dva klouby se dále řadí do „sub“ kategorie tzv. kulových kloubů, jejichž stručný popis naleznete dále v textu.

Všechny synoviální klouby lidského těla jsou vázány komplikovaným systémem vazů, svalů, šlach a chrupavek. Existují ochranné membrány a synoviální tekutina, které tyto klouby lubrikují, aby usnadnily hladké pohyby a nosnost. Po celý náš život a pro každou funkční činnost jsou tyto klouby kritické a některé z nich nesou naši váhu a jsou klíčové pro naše pohyby. Se stárnutím se produkce synoviální tekutiny snižuje, chrupavka se opotřebovává a kloubní povrchy se dostávají do přímého kontaktu, což způsobuje nepravidelný kloubní povrch a ztrátu hustoty kostí, které jsou běžně známé jako muskuloskeletální poškození. To samé se mimo jiné děje při sportu, pokud jsou v místě kloubu vytvořeny restrikce v kontextu rozsahů pohybů. Výsledná bolest, ztuhlost, deformace, záněty a otoky kloubů jsou příznaky tohoto typu poškození pohybového aparátu. Poruchy pohybového aparátu se celosvětově staly vážnou hrozbou pro zdravé stárnutí. Muskuloskeletální poruchy jsou jednou z hlavních příčin ztráty práce a předčasného odchodu do důchodu, ztráty majetku v důchodu a snížené produktivity.

Kostra lidského těla je tvořena 206 různě tvarovanými kostmi, které slouží jako rám těla a klouby jsou místa, kde se kosti setkávají. Klouby drží kosti pohromadě a dodávají kostře stabilitu a pohyblivost. Jak stárneme, klouby se začínají zhoršovat v důsledku opotřebení a chorobných stavů. V lidském těle jsou přítomny tři typy kloubů: vazivové (nepohyblivé), chrupavčité (polo hybné) a synoviální (volně pohyblivé) klouby. Synoviální klouby jsou kritickými klouby našeho těla, protože poskytují pohyblivost tím, že umožňují plynulý pohyb mezi kloubovými povrchy kostí s nízkým třením a opotřebením. Právě mezi synoviální klouby řadíme ramenní i kyčelní kloub. Tyto dva klouby se dále řadí do „sub“ kategorie tzv. kulových kloubů, jejichž stručný popis naleznete dále v textu.

Všechny synoviální klouby lidského těla jsou vázány komplikovaným systémem vazů, svalů, šlach a chrupavek. Existují ochranné membrány a synoviální tekutina, které tyto klouby lubrikují, aby usnadnily hladké pohyby a nosnost. Po celý náš život a pro každou funkční činnost jsou tyto klouby kritické a některé z nich nesou naši váhu a jsou klíčové pro naše pohyby. Se stárnutím se produkce synoviální tekutiny snižuje, chrupavka se opotřebovává a kloubní povrchy se dostávají do přímého kontaktu, což způsobuje nepravidelný kloubní povrch a ztrátu hustoty kostí, které jsou běžně známé jako muskuloskeletální poškození. To samé se mimo jiné děje při sportu, pokud jsou v místě kloubu vytvořeny restrikce v kontextu rozsahů pohybů. Výsledná bolest, ztuhlost, deformace, záněty a otoky kloubů jsou příznaky tohoto typu poškození pohybového aparátu. Poruchy pohybového aparátu se celosvětově staly vážnou hrozbou pro zdravé stárnutí. Muskuloskeletální poruchy jsou jednou z hlavních příčin ztráty práce a předčasného odchodu do důchodu, ztráty majetku v důchodu a snížené produktivity.

Synoviální kloub

Synoviální klouby jsou volně pohyblivé a jsou považovány za hlavní funkční klouby těla. Jejich kloubní dutina charakterizuje synoviální kloub. Dutina je obklopena kloubním pouzdrem, což je vazivová tkáň, která je připojena ke každé zúčastněné kosti těsně za jejím kloubovým povrchem. Kloubní dutina obsahuje synoviální tekutinu, vylučovanou synoviální membránou (synoviem), která vystýlá kloubní pouzdro. Hyalinní chrupavka tvoří kloubní chrupavku, která pokrývá celý kloubní povrch každé kosti. Kloubní chrupavka a synoviální membrána jsou spojité. Některé synoviální klouby mají také přidruženou vazivovou chrupavku, jako jsou menisky, mezi artikulujícími kostmi (Bakhsh a Nicandri, 2018).

Kulový kloub (synoviální)

je kloub mezi zaoblenou hlavou jedné kosti (koule) a konkávností druhé kosti (jamka). Tento typ kloubu je multiaxiální: umožňuje flexi/extenzi, abdukci/addukci a rotaci. Jedinými dvěma kulovými klouby těla jsou kyčle a rameno (glenohumerální). Mělká jamka glenoidální dutiny umožňuje širší rozsah pohybu v rameni; hlubší jamka acetabula a podpůrné vazy kyčle omezují pohyb femuru (Eovaldi a Varacallo, 2018).

Mezi nejčastější diagnózy řadíme artritidu, což je zánět synoviálního kloubu. Existuje mnoho typů artritidy, které se liší různými mechanismy poranění. Nejběžnějším typem artritidy je osteoartróza, což je z definice postupné poškození a následné ztenčení kloubní chrupavky. Tento stav je považován za poškození způsobené opotřebením a vyskytuje se u starších pacientů; často koreluje s předchozím poraněním kloubu a dlouhodobým vysokým rázovým namáháním kloubu (kvůli sportu nebo nadměrné tělesné hmotnosti). Protože kloubní chrupavka nemá inervaci, samotná degradace nezpůsobuje bolest. Místo toho, když se kloubní chrupavka ztenčuje, je na kosti vyvíjen větší tlak. Kloub reaguje nadměrnou produkcí synoviální tekutiny, která vede k otoku a zánětu, který natahuje vysoce inervované kloubní pouzdro a způsobuje bolest a ztuhlost kloubu. Kost má navíc také bohaté nervové zásobení, které vnímá bolest (Arkkila et al, 1996).

Glenohumerální neboli ramenní kloub je synoviální kloub, který připevňuje horní končetinu k axiálnímu skeletu. Je to kulový kloub, vytvořený mezi glenoidální jamkou lopatky (gleno-) a hlavicí humeru (-humerální).

Ve spojení s hrudním pletencem umožňuje ramenní kloub široký rozsah pohybu horní končetiny; flexe, extenze, abdukce, addukce, zevní/laterální rotace, vnitřní/mediální rotace a cirkumdukce. Ve skutečnosti je to nejpohyblivější kloub lidského těla. Tato funkce ramen je však na úkor stability, protože kostěné povrchy nabízejí malou podporu. Místo toho okolní svaly ramen a vazivové struktury nabízejí kloubní bezpečnost; pouzdro, vazy a šlachy svalů rotátorové manžety. Kvůli tomuto kompromisu mobility a stability je ramenní kloub jedním z nejčastěji zraněných kloubů těla (Miniato et al., 2021).

Scapulohumerální a thorakohumerální svaly jsou zodpovědné za produkci pohybu v glenohumerálním kloubu.

Primárními flexory glenohumerálního kloubu jsou m. deltoideus (přední vlákna) a m. pectoralis major (klavikulární vlákna). Zatímco coracobrachialis a dlouhá hlava bicepsu brachii pomáhají jako slabé flexorové svaly.

Normální rozsah pohybu pro flexi ramene je 180 stupňů.

Extenzi provádí m. latissimus dorsi, teres major, pectoralis major (sternokostální vlákna) a dlouhá hlava m. triceps brachii. Je třeba poznamenat, že tyto svaly mají silnější akci, když působí na prodloužení ohnuté paže.

Normální rozsah pohybu pro extenzi ramene do nejvyššího bodu, do kterého můžete zvednout paži za zády – počínaje dlaněmi u těla – je mezi 45 a 60 stupni.

Hlavními abduktory paže jsou supraspinatus a deltový sval. Tradičně se mělo za to, že supraspinatus je důležitý pro zahájení pohybu a časnou abdukci, zatímco deltový sval se zapojuje přibližně od 20 abdukce a přenáší paži až do úplného 180 stupňů abdukce. Nicméně novější důkazy naznačují, že oba svaly jsou aktivovány prostřednictvím všech částí abdukčního pohybu. Kontrakce deltového svalu působí silnou translační silou na humerus, čemuž se brání působením svalů rotátorové manžety, čímž se zabrání dislokaci pažní kosti (Wu a Bordoni, 2021).

Normální rozsah pro abdukci, počínaje dlaněmi po stranách, je u zdravého ramene kolem 150 stupňů. Tím umístíte ruce nad hlavu s narovnanými pažemi.

Addukce je produkována velkým prsním svalem, širokým zádovým svalem a velkým svalem oblým (m. terem major). Společně jsou tyto tři známé jako „šplhací svaly“, protože jsou to silné adduktory, případně mohou zvednout trup směrem k pevné paži. V závislosti na poloze paže jsou při tomto pohybu aktivní také coracobrachialis, teres minor, krátká hlava bicepsu, dlouhá hlava triceps brachii a deltový sval (zadní vlákna). Zejména pomocné adduktory slouží k potlačení silné vnitřní rotace způsobené velkým prsním svalem a širokým svalem zádovým (Wu a Bordoni, 2021).

Normální rozsah pohybu pro addukci ramen je 30 až 50 stupňů v závislosti na flexibilitě a složení těla.

Vnitřní rotaci primárně provádějí m. subscapularis a m. teres major. Pectoralis major, deltoid (přední vlákna) jsou také schopny produkovat tento pohyb.

Normální rozsah pohybu pro zdravé rameno je 70 až 90 stupňů.

Hlavními externími rotátory jsou m. infraspinatus a m. teres minor, s pomocí zadních vláken deltového svalu. Zevní rotace humeru posouvá větší tuberkulu ven zpod akromiálního oblouku, což umožňuje neinhibovanou abdukci paže.

Normální rozsah pohybu pro zdravé rameno je až 90 stupňů.

Zranění ramen a loktů z nadměrné zátěže jsou běžná u různých sportovců, kteří vykonávají sporty, kde se horní končetiny dostávají často na nebo nad úroveň hlavy (baseball, tenis, volejbal, házená apod.). K tomuto dochází bez ohledu na věk, pohlaví a úroveň hraní. Mezi vnější rizikové faktory patří sportovní specializace, intenzita tréninku, počet zápasů za týden a počet nadhozů/úderů/servisů na zápas a za rok (Dong a Wang, 2022). Vnější faktory mohou přispívat ke zraněním z nadměrné zátěže v důsledku opakovaného zatížení ramene a lokte bez adekvátního času na zotavení. Změny nebo vzájemné rozdíly rozsahu pohybu (ROM) v rameni vyplývají z opakovaných požadavků na sport nad hlavou, ale mohou být také rizikovým faktorem pro zranění. Například ve studii provedené Keller et al. (2018), systematickém přehledu měli zranění sportovci nad hlavou (baseball, házená a tenis) deficity vnitřní rotace ramen, vnější rotace a celkové rotace ROM. Pochopení síly spojení mezi rizikovými faktory (ROM) a výsledky (zranění) je zásadní pro vyhodnocení schopnosti předvídat riziko zranění u sportovců a také pro navržení screeningových a preventivních programů (Gold et al., 2019).

V tenise se talentovaní hráči začínají účastnit náročných tréninků ve věku 8–10 let, aby maximalizovali svůj pokrok a výkon (Pestre, 2008). Tento raný intenzivní trénink je známý jako hlavní rizikový faktor pro zranění související s nadužíváním. Tato zranění souvisejí s nadužíváním, lokalizovaná především v dominantním rameni, kolenou a zádech jsou hlášena u 77 %–87 % elitních tenistů ve věku 12 let (Van der Sluis et al., 2017). Konkrétně zranění ramene související s nadužíváním rychle způsobují funkční omezení a bolest. Často ovlivňují životní styl a budoucí kariéru mladého hráče (Myklebust, 2009). Prevence poranění ramene pak může představovat efektivní řešení, když je přizpůsobena přesným charakteristikám spojeným s cílovou populací.

Ve srovnání s nedominantní stranou vykazuje dominantní glenohumerální kloub zdravých mladých hráčů zhruba 10 stupňů snížení rozsahu vnitřní rotace (IROM) a zhruba 4 stupně zvýšení rozsahu pohybu vnější rotace (EROM), což má za následek ztráta v celkovém oblouku pohybu. Navíc u zdravých předpubertálních hráčů, ačkoli jsou ramenní svaly na dominantní straně silnější než na nedominantní straně, zůstává svalová rovnováha dominantního agonisty a antagonisty podobná jako na nedominantní straně. Tyto adaptace v oblasti flexibility i síly jsou považovány za klíčové pro ochranu ramenního komplexu během intenzivních pohybů nad hlavou (Gillet et al., 2017).

Adhezivní kapsulitida neboli zmrzlé rameno chápeme jako ukládání krystalů hydroxyapatitu do komplexu sval-šlacha. Rameno je nejčastějším místem kalcifikace hydroxyapatitu v lidském těle. Šlacha m. supraspinatus je nejčastějším místem ukládání krystalů hydroxyapatitu. Zmrzlé rameno je spojeno s diabetes mellitus, ale může být také spojeno s onemocněním koronárních tepen, cerebrálním vaskulárním onemocněním, revmatoidní artritidou a onemocněním štítné žlázy (Neviaser a Neviaser, 2011).

Subakromiální burzitida, konkrétně její akutní fáze, má za následek bolestivý pohyb nad hlavou. To je způsobeno třením mezi akromionem a deltovým svalem a hlavicí humeru a supraspinatus. Chronická burzitida vede k chronické bolesti, protože v burze je zánět. Tento zánětlivý proces může vést ke slabosti a prasknutí blízkých vazů a šlach. Při konfrontaci s případy chronické burzitidy je také důležité zvážit tendinitidu, protože se může projevit současně s burzitidou (Umer et al., 2012).

Dna je další forma artritidy způsobená ukládáním krystalů kyseliny močové v kloubu. Kyselina močová způsobuje dnu, když je v těle nadměrné množství; je to buď v důsledku nadprodukce nebo nesprávného vylučování ledvinami. Nejčastěji postiženým kloubem je metatarzofalangeální (MTP) kloub palce nohy. U pacientů se často objevují nesnesitelné bolesti a otoky.

Synovitida je zánět synoviální membrány, která vystýlá kloubní pouzdro synoviálních kloubů. Nejčastější příčinou je nadužívání synoviálního kloubu u aktivního zdravého člověka. Přetrvávající synovitida ve více kloubech může indikovat revmatoidní artritidu, kde je synovium cílem autoimunitního záchvatu. Pacienti se synovitidou často trpí bolestí, která je nepřiměřená vyšetření; ve skutečnosti má pacient někdy bolest bez otoku nebo citlivosti nebo artralgie (Juneja et al., 2018).

 

Kyčelní kloub je, jak už víme kloub kulového typu, který spojuje pánevní pletenec s dolní končetinou. V tomto kloubu se hlavice stehenní kosti pojí s acetabulem pánevní (kyčelní) kosti. Kyčelní kloub je víceosý kloub a umožňuje široký rozsah pohybu; flexe, extenze, abdukce, addukce, zevní rotace, vnitřní rotace a cirkumdukce. Ve srovnání s glenohumerálním (ramenním) kloubem však tento kloub obětuje mobilitu kvůli stabilitě, protože je navržen pro nesení hmotnosti. Celá váha horní části těla se při stoji přenáší tímto kloubem na dolní končetiny. Kyčelní kloub je nejstabilnějším kloubem v lidském těle (Byrne et al., 2010).

 

Kyčelní kloub je kloubem mezi elipsoidní hlavicí femuru a polokulovou konkávností acetabula umístěnou na laterální straně kyčelní kosti. Hlava stehenní kosti je pokryta kloubní (hyalinní) chrupavkou s výjimkou drsné centrální prohlubně, což je plocha úponu pro vaz hlavice stehenní kosti. Acetabulum vzniká splynutím kosti kyčelní, ischia a stydké kosti. Hraje významnou roli ve stabilitě kyčelního kloubu, protože téměř zcela zahrnuje hlavici stehenní kosti (Ng et al., 2019).

Hluboké centrální neartikulární dno acetabula se označuje jako acetabulární jamka. Tato oblast je bez chrupavky a je kontinuální s acetabulárním zářezem. Obsahuje volnou pojivovou tkáň (fibroelastický tukový polštář), která je pokryta synoviální membránou. K okraji acetabula je připojen vazivový límec nazývaný acetabulární labrum. Tato struktura prohlubuje acetabulum mírným zvednutím okraje acetabula, čímž se oblast acetabula kloubu zvětší asi o 10 %.

 

Kyčelní kloub je uzavřen silným vazivovým pouzdrem a vnitřně vystlán synoviální membránou. Pouzdro kyčelního kloubu je výrazně silnější anterosuperiorně, což je oblast maximálního namáhání, zejména ve vzpřímené poloze při extenzi kyčle. Posteroinferiorně je pouzdro poměrně tenké a volně připojené. Pouzdro má dvě hlavní skupiny vláken, podélné a kruhové. Vnější podélná vlákna vazivového pouzdra obecně putují spirálovitě od kyčelní kosti k proximálnímu femuru. Hlubší kruhová vlákna tvoří límec kolem krčku stehenní kosti, pouzdro kyčelního kloubu je zesíleno zespodu pubofemorálním vazem a zezadu ischiofemorálním vazem (Putz a Schrank, 1998).

Flexe kyčelního kloubu přitahuje stehno směrem k trupu. Když je koleno flektované, může být kyčelní kloub plně flekován, přičemž stehno přichází do kontaktu s přední břišní stěnou. Rozsah pohybu při pasivní flexi je asi 120 stupňů a při aktivní flexi dosahuje kolem 145 stupňů. Flexe kyčle je omezena napětím ve svalech na zadní straně stehen při natažení kolene (Dostal et al., 1986).

Hlavními flexory kyčelního kloubu jsou m. iliopsoas (psoas major a iliacus) a m. rectus femoris. Svaly pectineus, tensor fasciae latae a svaly sartorius pomáhají jako slabé flexory. Také adduktor longus a brevis mohou kromě funkce adduktoru napomáhat flexi kyčelního kloubu.

Extenzí kyčelního kloubu se stehno posouvá směrem od trupu. Extenze kloubu za vertikálu je omezena asi na 30 stupňů napětím kapsulárních vazů a tvarem kloubních ploch.

Primárním extenzorem kyčelního kloubu je m. gluteus maximus, kterému asistují hamstringy (biceps femoris, semitendinosus, semimembranosus) a m. adductor magnus.

 

Abdukce a addukce kyčelního kloubu mají volný rozsah pohybu asi 45 stupňů. Při flektované kyčli je rozsah abdukce daleko větší než při natažení. Abdukce kyčelního kloubu je omezena těsností v adduktorech a pubofemorálních vazech. Flexe kyčle také usnadňuje addukci. Addukce je naopak omezena kontralaterální končetinou, napětím v abduktorových svalech, laterální částí iliofemorálního ligamenta a fascia lata stehna (Al-Hayani, 2009).

Primárními abduktory kyčelního kloubu jsou m. gluteus medius a m. gluteus minimus. Při abdukci kyčle napomáhají také svaly tensor fasciae latae, piriformis a sartorius. Abduktory kyčle hrají aktivní roli při stabilizaci pánve během specifických fází cyklu chůze.

Hlavními adduktory kyčelního kloubu jsou adduktory longus, brevis a magnus a m. gracilis. Těmto vláknům pomáhá pectineus, quadratus femoris a spodní vlákna gluteus maximus.

K vnitřní a vnější rotaci kyčelního kloubu dochází spíše v horizontální rovině kolem mechanické osy femuru než podél dlouhé osy diafýzy femuru. Rozsah vnitřní rotace s extendovanou kyčlí je asi 35 stupňů, zatímco vnější rotace je asi 45 stupňů. Rotace v kyčelním kloubu je obecně mnohem volnější s flexí kyčle spíše než extenzí (Neumann, 2010).

Hlavními odpovědnými svaly za vnitřní rotaci kyčelního kloubu jsou přední vlákna glutei minimus a medius. Těmto svalům pomáhá tensor fasciae latae a většina adduktorů.

Zevní rotaci produkuje gluteus maximus spolu se skupinou 6 malých svalů (laterálních rotátorů): piriformis, obturator internus, superior a inferior gemelli, quadratus femoris a obturator externus (Neumann, 2010).

Chronická bolest kyčelního kloubu, také označovaná jako preartritické onemocnění kyčle nebo intraartikulární onemocnění kyčle je hlavní příčinou dysfunkce kyčle u mladých dospělých, která vede k významným omezením aktivit. Diagnózy spojené s chronickou bolestí zahrnují femoroacetabulární impingement (FAI), strukturální nestabilitu, acetabulární labrální trhliny a chondrální léze. Jedinci s chronickou bolestí mají často omezení v sezení a stání, což omezuje jejich schopnost pracovat nebo plnit každodenní úkoly. Bez řádné léčby mohou stavy spojené s chronickou bolestí přejít až v koxartrózu (OA). Ke zlepšení stavu a potenciální prevenci nebo oddálení nástupu OA kyčle, je zapotřebí lépe porozumět faktorům spojeným s chronickou bolestí tedy zabývat se kyčelním kloubem a přilehlými oblastmi (Lesher et al., 2008).

Svaly v oblasti kyčle jsou nezbytné pro stabilitu kyčelního kloubu. Poskytují dynamickou a pasivní odolnost vůči vnějším silám, které mohou přispívat k nadměrnému pohybu, zejména v kloubu, který může být ohrožen poraněním acetabulárního labra nebo kapsulo ligamentózních struktur. Jedním z možných mechanismů poranění u osob s chronickou bolestí je opakovaná rotace kyčle s axiálním zatížením, běžná při aktivitách, jako je golf, fotbal a bojová umění. Opakovaný limitovaný pohyb do vnitřní rotace kyčle může přispívat ke zvýšení tlakových sil v přední části kyčelního kloubu, což vede k mechanickému impingementu a následnému poranění acetabulárního labra a kloubní chrupavky. Opakovaná zevní rotace může mít za následek akumulaci tahových napětí na kapsulo ligamentózní struktuře a acetabulárním labrum, což vede ke zranění a potenciálně mikro nestabilitě kyčle (Harris-Hayes et al., 2014).

Přiměřená síla zevních rotátorů kyčle, včetně gluteus maximus, zadních vláken gluteus medius a minimus, piriformis, quadratus femoris, obturator internus a externus, gemelli, sartorius a jiných svalů je stěžejní pro správné fungovaní kyčelního kloubu.

Zadní dřep (back squat) se používá jako tréninková modalita a jako většina lidských činností zahrnuje více kloubů (převážně kyčel, koleno a kotník). Protože jak zátěž, tak objem určují tréninkový efekt, je důležité porozumět tomu, co omezuje výkon ve dřepu. Svaly kolem kloubu vytvářejí čistý kloubní moment, který lze považovat za čistý rotační efekt všech svalů procházejících daným kloubem. Sportovci a aktivní dospělí se současným onemocněním kyčlí viz výše v textu mohou pociťovat svalovou únavu v důsledku kompenzačních pohybů způsobených bolestí nebo slabostí. Výzkumníci sledovali účinky vyvolané svalové únavy na dřep.

Vědci testovali 25 subjektů (12 mužů a 13 žen; průměrný věk = 24,2 let pomocí opakovaného protokolu únavy při dřepu s činkou (55 opakování). Výzkumníci provedli 2rozměrnou analýzu pohybu kyčelního a kolenního kloubu během opakovaného pohybu. Po dokončení vědci zjistili, že v raných fázích protokolu se úhly kyčle a kolena sagitální roviny snížily u obou pohlaví. To bylo prokázáno větším nakloněním trupu dopředu a menší flexí kolene u subjektů. Subjekty tedy kompenzovaly svou únavu tím, že se při pohybu více předklonily a nedostaly se tak nízko jak by u správné biomechaniky dřepu bylo zapotřebí (Cheatham et al., 2018).

Je tedy zřejmé, že správná funkce, rozsah pohybu a další atributy spojené s funkcí kyčelního kloubu jsou zásadní nejen pro adekvátní a bezpečné provádění dřepů s anebo bez zátěže.

Labrální trhlina kyčle.

Jedná se o trhlinu v prstenci chrupavky (nazývané labrum), která sleduje vnější okraj jamky kyčelního kloubu. Spolu s odpružením kyčelního kloubu funguje labrum jako gumové těsnění nebo těsnění, které pomáhá držet hlavici v horní části stehenní kosti bezpečně v kyčelní jamce. U sportovců a lidí, kteří provádějí opakované kroutící pohyby, je vyšší riziko vzniku tohoto problému (Lewis a Sahrmann, 2006).

Trochanterická burzitida

Další možnou příčinou bolesti kyčle je trochanterická burzitida. K tomuto stavu dochází, když se bursa, což je vak naplněný tekutinou v blízkosti kyčelního kloubu, zanítí. Trochanterickou burzitidu může způsobit řada faktorů, včetně poranění kyčle, nadměrného používání kloubů nebo problémů s držením těla (Schapira et al., 1986).

Syndrom praskající kyčle

Syndrom praskající kyčle, který se nejčastěji vyskytuje u tanečníků nebo sportovců, je charakterizován praskavým zvukem nebo pocitem v kyčli. K tomuto prasknutí může dojít například při chůzi nebo vstávání ze židle. Stav je obvykle nebolestivý, ale v některých případech může způsobit bolest. Praskání kyčle s bolestí je obvykle známkou trhliny chrupavky nebo úlomků v kyčli (Potalivo a Bigiantella, 2017).

Závěrem lze dodat, že jak rameno, tak i kyčel jsou důležitými hybateli naší pohybové soustavy a jejich omezení či bolest dokáže zásadně ovlivnit kvalitu naší životní úrovně. Proto je zásadní vědět, kde jsou limity těchto kloubů, pokud například sportujeme nebo se chceme zbavit chronických bolestí. K tomuto je poté určena diagnostika v Simply Fitness, která cílí právě na tyto klouby. Pomocí ní lze identifikovat viníka a nastavit další postup k odstranění nebo alespoň zmírnění obtíží. Případně poté i ke zlepšení výkonu v daném sportu či cviku.

Al-Hayani, A. (2009). The functional anatomy of hip abductors. Folia morphologica, 68(2), 98-103.

Arkkila, P. E., Kantola, I. M., Viikari, J. S., & Rönnemaa, T. (1996). Shoulder capsulitis in type I and II diabetic patients: association with diabetic complications and related diseases. Annals of the rheumatic diseases, 55(12), 907-914.

Bakhsh, W., & Nicandri, G. (2018). Anatomy and physical examination of the shoulder. Sports medicine and arthroscopy review, 26(3), e10-e22.

Byrne, D. P., Mulhall, K. J., & Baker, J. F. (2010). Anatomy & biomechanics of the hip. The open sports medicine Journal, 4(1).

Cheatham, S. W., Stull, K. R., Fantigrassi, M., & Montel, I. (2018). Hip musculoskeletal conditions and associated factors that influence squat performance: A systematic review. Journal of Sport Rehabilitation, 27(3), 263-273.

Dong, X., & Wang, L. (2022). The Imaging Diagnosis of Patients with Shoulder Pain Caused by Sports Injury. Applied Bionics and Biomechanics, 2022.

Dostal, W. F., Soderberg, G. L., & Andrews, J. G. (1986). Actions of hip muscles. Physical therapy, 66(3), 351-359.

Eovaldi, B. J., & Varacallo, M. (2018). Anatomy, shoulder and upper limb, shoulder muscles. StatPearls. Treasure Island, FL: StatPearls.

Gillet, B., Begon, M., Sevrez, V., Berger-Vachon, C., & Rogowski, I. (2017). Adaptive alterations in shoulder range of motion and strength in young tennis players. Journal of Athletic Training, 52(2), 137-144.

Gold, P. A., Jones, M. R., & Kaye, A. D. (2019). Shoulder Joint Pain. In Pain (pp. 733-737). Springer, Cham.

Harris-Hayes, M., Mueller, M. J., Sahrmann, S. A., Bloom, N. J., Steger-May, K., Clohisy, J. C., & Salsich, G. B. (2014). Persons with chronic hip joint pain exhibit reduced hip muscle strength. journal of orthopaedic & sports physical therapy, 44(11), 890-898.

Juneja, Pallavi, Akul Munjal, and John B. Hubbard. "Anatomy, joints." (2018).

Keller, R. A., De Giacomo, A. F., Neumann, J. A., Limpisvasti, O., & Tibone, J. E. (2018). Glenohumeral internal rotation deficit and risk of upper extremity injury in overhead athletes: a meta-analysis and systematic review. Sports health, 10(2), 125-132.

Lesher, J. M., Dreyfuss, P., Hager, N., Kaplan, M., & Furman, M. (2008). Hip joint pain referral patterns: a descriptive study. Pain medicine, 9(1), 22-25.

Lewis, C. L., & Sahrmann, S. A. (2006). Acetabular labral tears. Physical therapy, 86(1), 110-121.

Miniato, M. A., Anand, P., & Varacallo, M. (2021). Anatomy, shoulder and upper limb, shoulder. In StatPearls [Internet]. StatPearls Publishing.

Myklebust, G. (2009). Team handball (handball). In Epidemiology of injury in olympic sports.

Neumann, D. A. (2010). Kinesiology of the hip: a focus on muscular actions. Journal of Orthopaedic & Sports Physical Therapy, 40(2), 82-94.

Neviaser, A. S., & Neviaser, R. J. (2011). Adhesive capsulitis of the shoulder. JAAOS-Journal of the American Academy of Orthopaedic Surgeons, 19(9), 536-542.

Ng, K. G., Jeffers, J. R., & Beaulé, P. E. (2019). Hip joint capsular anatomy, mechanics, and surgical management. The Journal of Bone and Joint Surgery. American Volume, 101(23), 2141.

Pestre, B. (2009). La politique de la FFT en matiere de formation des jeunes. Le Tennis dans la societe de demain, L. Crognier & E. Bayle (Eds.), Montpellier: AFRAPS, 187-190.

Potalivo, G., & Bugiantella, W. (2017). Snapping hip syndrome: systematic review of surgical treatment. Hip International, 27(2), 111-121.

Putz, R., & Schrank, C. (1998). Anatomy of the labrocapsular complex of the hip joint. Der Orthopäde, 27(10), 675-680.

Schapira, D., Nahir, M., & Scharf, Y. (1986). Trochanteric bursitis: a common clinical problem. Archives of physical medicine and rehabilitation, 67(11), 815-817.

Umer, M., Qadir, I., & Azam, M. (2012). Subacromial impingement syndrome. Orthopedic reviews, 4(2).

Van der Sluis, A., Brink, M. S., Pluim, B., Verhagen, E. A., Elferink‐Gemser, M. T., & Visscher, C. (2017). Is risk‐taking in talented junior tennis players related to overuse injuries?. Scandinavian journal of medicine & science in sports, 27(11), 1347-1355.

Wu, J. G., & Bordoni, B. (2021). Anatomy, shoulder and upper limb, scapulohumeral muscle. In StatPearls [Internet]. StatPearls Publishing.